Cesta ke sjednocení

Opětovná legální existence evangelických církví je v českých zemích spojena s vládou císaře Josefa II. a vydáním Tolerančního patentu v říjnu roku 1781. Počátky pozvolně přicházející náboženské tolerance můžeme ale vystopovat již do posledních let vlády Marie Terezie a důvodů k jejímu uskutečnění bylo několik. Svůj hlavní podíl má na této skutečnosti duch doby, ve které dříve silně spojená role státu i církve se začíná pozvolna oddělovat, s čím souvisí i v patentu uvedený důvod o škodlivosti nátlaku na svědomí. Nesmíme ovšem opomenout ani další velmi důležitý aspekt (taktéž zmíněný v patentu), a to hospodářský. Monarchie se již několik let potýkala s problémy, spojenými s přemisťováním (nejprve nařízeným, posléze i na vlastní žádost) nekatolíků do Sedmihradska či Uher, kde bylo evangelictví tolerováno, a stát se tímto jednáním snažil předejít nezákonné emigraci, která s sebou nesla ekonomickou ztrátu pro jednotlivé země.

V českých zemích dostali dosavadní tajní evangelíci možnost přihlásit se k jednomu ze dvou povolených vyznání, a to augsburskému (luterskému) či reformovanému (helvetskému, kalvínskému). Spadali pod státem zřízenou církevní správu, kdy nejvyšším správním úřadem se stala spojená konzistoř pro obě vyznání ve Vídni a na zemských úrovních pak již většinou konfesijně rozdělené podřízené orgány – superintendence, senioráty a sbory. Posléze, kdy došlo tzv. Protestantským patentem v roce 1861 ke zrovnoprávnění nekatolíků, se konzistoř přetvořila ve Vrchní církevní radu, existující až do zániku Rakouska-Uherska.

Tím, že byla Tolerančním patentem dána možnost hlásit se pouze ke dvěma výše uvedeným konfesím, nastal v českých zemích na více než sto let rozkol v duších mnohých do té doby tajných nekatolíků, spojených s kořeny české reformace, především té bratrské. Kroky, které k tomuto vymezení vedly, byly samozřejmě politické. Josef II. se tímto rozhodnutím přiklonil např. k situaci panující ve státech tehdy ještě nesjednoceného Německa, kde byla tato dvě vyznání oficiálně uznávána a současně zabránil českým nekatolíkům navázat na potlačenou tradici české reformace.

Evangelíci, spjatí svými kořeny s českou reformací se snažili, aby jim bylo umožněno na tuto tradici navázat. Jako nadějný se zdál revoluční rok 1848. Tehdy v čele těchto snah stanul reformovaný farář Bedřich Vilém Košut a luterský katecheta Josef Růžička. V dubnu 1848 předložili požadavky Národnímu výboru (vznikl rozšířením výboru Svatováclavského, který byl vůdčí silou českého politického dění) i evangelické konzistoři ve Vídni, ve kterých byl kladen důraz na možnost navázat na konfesi bratrskou i spojit české evangelíky augšpurského a helvetského vyznání, obnovit náboženskou svobodu Rudolfova majestátu, zrušit toleranční omezení či založit bohosloveckou evangelickou fakultu.

V srpnu téhož roku byl svolán sjezd evangelíků do Vídně, ze kterého vzešly požadavky na nové církevní zřízení a úpravu tolerančních nařízení. Ovšem sled následujících politických událostí, potlačení revolučních snah a nástup Bachova absolutismu odsunul nejenom snahy českých evangelíků o sjednocení, ale mnohé další otázky až na pozdější léta.

Důležitým milníkem po pádu neoabsolutismu v rakouské monarchii se stalo v dubnu 1861 vyhlášení Protestantského patentu, kterým došlo ke zrovnoprávnění evangelíků s katolíky. V nastalé době snahy o sjednocení nacházely své místo v nově vycházejícím evangelickém tisku, ačkoli celková atmosféra druhé poloviny 19. století vedla zcela logicky k tomu, že duchovní stránka sjednocení se dostávala až na druhé místo. Hlavní roli zde hrál národní a historicko-politický podtext.

Snahy o českou církevní autonomii vyústily v září 1903 v první celonárodní sjezd českých a moravských evangelíků. Účastníci se zde svými výstupy hlásili k české reformaci a pokračování této národní duchovní tradice. Sjezd se stal roku 1905 podnětem k založení organizace českých evangelíků – Kostnické jednoty, která od roku 1914 začala vydávat periodikum Kostnické jiskry.

Snahy o oddělení konfesí dle národností byly v českých zemích zřejmé i v německy mluvícím prostředí. Důkazem může být v roce 1901 odloučení německých luteránů od českých sborů stejné konfese, se kterými do této doby tvořili jednu superintendenci a. v. Čechách. Vznikla tak Východní superintendence a. v. pro česky mluvící luterské sbory a Západní pro německé, která se stala základem pro v roce 1919 ustanovenou samostatnou Německou evangelickou církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Otázka spojení českých evangelíků dospěla během válečných událostí ke schůzi některých evangelických duchovních a laiků, konané na klimentské faře 16. května 1917 při příležitosti valné hromady Kostnické jednoty. V průběhu jednání byl zvolen užší i širší přípravný komitét (výbor) a došlo také k setkání některých evangelických duchovních na klimentské faře v Praze, kde byla projednána otázka sjednocení. K tomuto účelu byl zvolen užší i širší přípravný komitét (výbor) a došlo také k následujícímu usnesení: „Členové českých evangelických církví obou vyznání, přítomní na důvěrné poradě v Praze dne 16. května 1917 cítí živou potřebu a touhu, aby zřízena byla samostatná česká národní církev evangelická, jdoucí ve stopách české reformace a na tomto základě, aby povstala i jednota nynějších historických církví českých.“ (cit. Hnutí českých evangelíků, in: Česká reformace, I, 1, nepag.).

Během tohoto setkání zazněly také referáty seniora h. v. Josefa Součka a vikáře a. v. Josefa Hromádky, které byly následně otištěny v brožuře O české evangelické národní jednotě církevní [1]. Oba autoři zdůraznili základní důvody, proč je třeba usilovat o vznik samostatné české evangelické církve, založené na kořenech české reformace, směřující k odkazu tzv. České konfese z roku 1575 či staršímu Bratrskému vyznání Jednoty bratrské z roku 1535. Poměr k oběma konfesím měl být chápán spíše dle zásad a ne přísně vázán na jednotlivá slova. Opomenuta nebyla ani otázka majetková, osvěta k tématu spojení českých evangelíků na jednotlivých sborech i v rámci církevního tisku a vznik přípravného komitétu (výboru), který měl mít za úkol věnovat se spojení českých evangelíků nejenom po teologické stránce, ale samozřejmě propracovat i veškeré praktické záležitosti.

 

[1] Ústřední archiv ČCE (ÚA ČCE), fond Synodní rada ČCE (SR ČCE), kart. I 1, O české evang. národní jednotě církevní, 1917

O české evangelické národní jednotě církevní (PDF)

 

Vytištěná brožura byla následně distribuována ve větším počtu do jednotlivých sborů přímo z tiskárny, o čemž informoval jednotlivé sbory list ze dne 21. června 1917, podepsaný Josefem Součkem a Ferdinandem Hrejsou [2].

 

[2] ÚA ČCE, fond SR ČCE, kart. I 1

 

Ještě téhož dne (16. května 1917) se odpoledne konala na klimentské faře valná hromada Kostnické jednoty, která přijala následující rezoluci: „Valná hromada Kostnické Jednoty vítá vřele množící se a vzrůstající snahy po obnovení českého reformačního křesťanství v české církvi evangelické, jsouc přesvědčena, že v českém bratrství vrcholí česká reformace, a ukládá výboru, aby pracoval k oživení našich církví a k sjednocení českých evangelíků v české církvi národní a k probuzení náboženského života v našem lidu.“ (cit. Hnutí českých evangelíků, in: Česká reformace, I, 1, nepag.).

V následujících týdnech se konalo několik pastorálních konferencí, např. moravské superintendence h. v. nebo seniorátu (h. v.) pražského, chrudimského a čáslavského, na kterých byly výše uvedené rezoluce i vznik přípravného komitétu (výboru) přijaty s velmi kladným ohlasem a připojena další prohlášení. Současně byli o evangelických snahách o sjednocení informováni čeští politici, kterým bylo v červnu 1918 zasláno memorandum sestavené přípravným komitétem [3]. Součástí je mimo jiné i žádost, aby nebyla zjišťována příslušnost k vyznání u veřejných úředníků, učitelů (vyjma učitelů náboženství) a profesorů na vysokých školách či požadavek vzniku evangelické bohoslovecké fakulty při pražské univerzitě.

 

[3] ÚA ČCE, fond SR ČCE, kart. I 1, Memorandum přípravného komitétu, červen 1917

Memorandum – červen 1917 (PDF)

 

V následujících měsících se započala práce přípravného komitétu. Jeho další schůze byla svolána na 28. června 1917 do Prahy, a to opět do budovy klimentské fary. Jednotliví účastníci obdrželi dopis [4] s pořadem jednání, jehož hlavními body bylo: zorganizování přípravného komitétu (výboru) pro osamostatnění a sjednocení českých evangelíků, usnesení programu a projednání další činnosti, jako např. osvěta pomocí tisku, zisk prostředků a příprava návrhů na budoucí uspořádání církevních věcí.

V průběhu jednání byl zvolen předseda komitétu, senior h. v. Josef Souček, místopředseda, český superintendent a. v. Ferdinand Hrejsa, jednatel a pokladník Dr. Antonín Boháč a zapisovatel Dr. Hrozný. Jako další důležitá součást byli zvoleni členové jednotlivých odborů přípravného komitétu (nábožensko-historický, ústavní, finanční a propagační), kteří měli podrobně propracovat konkrétní body programu a připravit jejich řešení.

 

[4] ÚA ČCE, fond SR ČCE, kart. I 1

Z archivních pramenů si můžeme v dnešní době představit, jak pracoval např. ústavní odbor, k jehož činnosti se nám dochovaly jednotlivé zápisy ze schůzí [6]. K prvnímu jednání došlo 16. července 1917, přičemž účastníci (český superintendent h. v. Čeněk Dušek z Kolína, vilímovský farář Rudolf z Lány, farář h. v. Rudolf Medek z Bučiny, dvorní rada Dr. Bedřich Molnár z Prahy, farář a. v. Gustav Adolf Molnár z Trnávky, velimský farář h. v. Jaroslav Řepa, senior h. v. Viktor Szalatnay v Kutné Hoře, poděbradský farář h. v. František Šustr a Dr. František Zahálka z Roudnice nad Labem) byli pozváni dopisem 9. července téhož roku do Kolína [5].

 

[5] ÚA ČCE, Sbírka rukopisů, inv. č. 189, list vložený do zápisů ze zasedání ústavního odboru přípravného komitétu

Hlavními úkoly ústavního odboru mělo být sestavení nového církevního zřízení pro budoucí sjednocenou církev českých evangelíků a navrhnout její název. Do ustanovení ČCE v prosinci 1918 se však konaly pouze čtyři schůze, na kterých odbor nedospěl ke konečným závěrům. Jako důvod nedodělané práce je uveden nedostatek direktivy. Současně je třeba zmínit, že až do vzniku ČCE nebyla činnost odboru plně legální. V závislosti na povaze celého přípravného komitétu neměla tato činnost v rámci monarchie oficiální povolení. S tím také souviselo rozhodnutí z druhého zasedání, že nebudou podávány zprávy o schůzích tohoto odboru veřejnosti. Je nutné ale zmínit, že odbor od svého počátku ihned započal se studiem starších českých konfesí, prací na budoucím správním rozdělení sjednocené církve a s tím spojeným názvoslovím, včetně jednání o novém názvu.

 

 

 

Mgr. Adéla Šmilauerová, Ph.D. – vedoucí archivu Českobratrské církve evangelické

 

 

 

Vybraná literatura a archivní prameny k tématu:

  • Ústřední archiv ČCE, Sbírka rukopisů, inv. č. 189, Zápisy ze zasedání ústavního odboru přípravného komitétu, 1917–1919
  • Ústřední archiv ČCE, fond Synodní rada ČCE, kart. I 1
  • BOLOM-KOTARI Sixtus: Svoboda svědomí. Superintendent Michael Blažek a protestantská společnost pozdního osvícenství, Praha 2016
  • Česká reformace. Samostatnost národa ve věcech náboženských. Navázání na naši reformační minulost. Jednota českých evangelíků, roč. I, II (1917, 1918)
  • FIALOVÁ Eva: Malý obrazový průvodce dějinami Českobratrské církve evangelické, Praha 2008
  • LANDOVÁ Tabita: Liturgie Jednoty bratrské (1457–1620), Praha 2014
  • MELMUKOVÁ Eva: Patent zvaný toleranční, Praha 1999
  • MELMUKOVÁ Eva: Nesnadná cesta umělým rozdělením k novému sjednocení. Pohled do dějin církví AV a HV v Čechách a na Moravě 1781–1918, in: Ex archivis ecclesiae. Sborník příspěvků historiků a archivářů k dějinám ČCE a jejích předchůdkyň, evangelických církví augsburského a helvetského vyznání v českých zemích, Praha 2009, s. 26–32
  • ROZBOŘIL Miroslav: Spojení církví augsburského vyznání a helvetského vyznání v r. 1918. nepubl. práce k praktické zkoušce bohoslovecké na KEBF, Praha 1960

 

Partneři oslav

CONSEQ Evangelische Landeskirche in Baden Evangelisch-Lutherische Kirche in Bayern Evangelische Kirche im Rheinland KOH-I-NOOR Ministerstvo kultury ČR Pardubický kraj město Pardubice Hlavní město Praha respect UniCredit Bank Wood & company