Kalich ve vzpomínkách Jana Mazla

V naší církvi věhlasné knihkupectví Kalich vzniklo v říjnu roku 1920 a v „Kalendáři českobratrském na rok 1920“ (dnešní Evangelický kalendář) o něm stojí:

„Kalich, knihkupecká a vydavatelská akciová společnost v Praze ustavuje se právě s kapitálem K 200.000 – (v akciích po 200 K). Má za účel zřízení knihkupectví, nakladatelství, knihtiskárny, provozování živnosti grafické, litografické a reprodukční, obstarávání insertů, obchod novinami, papírem a psacími potřebami, zřizování knihoven a půjčování knih za odměnu, otvírání pobočných závodů v tuzemsku a agentur v cizině.“

Přípravný výbor, který čítal 13 osob, tvořili také František Hrejsa a Josef Souček.

Tato slova však mají být jen úvod k článku, jehož smysl spočívá v něčem jiném. Formou velmi osobních vzpomínek bychom vám rádi představili významného a dlouholetého, vlastně jednoznačně nejvíc věkovitého pracovníka tohoto knihkupectví, Jana Mazla.

 

Jan Mazel (1910–2002) strávil mezi knihami, s malou přestávkou, kdy pracoval jako vychovatel v sirotčinci, celý svůj život. Narodil se na jižní Moravě a jeho první knihkupecké místo bylo ve Velkém Meziřící; tam začal působit v roce 1924. V roce 1927 byl ve Velkém Meziříčí založen i evangelický sbor a pan Mazel tam mohl začít docházet: „Maminka mně řekla, že mně v tom nebrání, ale že bych to měl říct svému kmotru u biřmování p. Trnkovi. On proti tomu nic neměl, a tak jsem se rozhodl definitivně k přestupu. Pan farář mně dal tiskopis, který se posílal na hejtmanství, tak jsem poslal přihlášku, která mně byla třikrát vrácena, už nevím přesně proč, ale já jsem se neodradil a konečně jsem dostal potvrzení, abych to na farním úřadě českobratrské církve evangelické odevzdal sám. Tak jsem se v r. 1930 stal řádným členem a nikdy jsem toho nelitoval. V tamějším sboru jsem prožil mnoho krásných chvil a sbor se mně stal novým domovem.“

Na konci roku 1932 se Jan Mazel přestěhoval do Prahy a po čase začal pracovat v knihkupectví Kalich; posléze se stal jeho vedoucím. Jak sám říkával, „kupčil“ v Kalichu plných padesát let. Ještě dlouho po listopadovém převratu přicházel na uvádění nových knih, často s taškou jablíček, vypěstovaných na chalupě na Chlumu. O Kalich se živě zajímal do konce svého života.

 

Za protektorátu

Netrvalo dlouho a zachvátila bouře i naši vlast. Bylo to v roce 1938; 28. října šel Jungmannovou ulicí průvod, zastavil se před Husovým domem, vzhlížel na Kofránkovu sochu Jana Husa a počal zpívat „Kde domov můj“. Všichni stáli důstojně a smekli klobouky, jen asi pět mužů nesmeklo a právě důstojně se nechovalo. Po přezpívání upozornili někteří z účastníků přítomnou policii, která průvod doprovázela. Policie tyto muže zjistila, bezradně se na průvod podívala a pokrčila rameny, že jsou to provokatéři. Tak začala nová doba temna.

 

Zabavení knih

Dostávali jsme smutné zprávy z pohraničí, farníci opouštěli místa a stěhovali se do vnitrozemí. Přišel rok 1939, patnáctý březen se stal koncem klidu. A to jsme počali cítit i v Kalichu. Jednoho dne přišel muž z komisařství s příkazem prohlédnout celý sklad. Vyřadil všechny autory anglické, americké, ruské a naše autory Olbrachta, Majerovou a jiné. Zdržel se u nás několik dnů, knihy složil v zadní místnosti na stůl. O pár dnů později přišli dva, šofér a s ním jeden muž nevyhlížející inteligentně, který spustil německy. Pokrčil jsem rameny a šofér říká česky, že si jedou pro zabavené knihy. Vydal jsem jim je, ale poněvadž byly ve sklepě, musel jsem dobře hlídat, aby nevlezl ten muž dál, kam jsem před několika dny přestěhoval knihy z Ymky. Smutně jsme se dívali na nákladní auto plné knih v kožené vazbě i brožované, které na něj házeli přímo vidlemi.

 

Kruté poměry

Špatné zprávy přicházely denně. Jaroslav Šimsa neúnavně rozdával „detektivky“ s obsahem propagačních letáků. Jednoho dne však přišla zpráva, že již nepřijde, byl zatčen a odvezen do koncentráku. Tajemník Kostnické jednoty br. Mareš byl také zatčen a již se nevrátil. Na Vinohradech bydlel Ing. Satran, učil na obchodní akademii. Přišel jednou do Kalicha, a protože jsme se dobře znali, řekl mně, že by mohl přinášet nějaké letáky. Vždycky jsem je rozdal, mohly se mně stát osudnými. Za nějaký čas jsme se dozvěděli, že Ing. Satran byl zatčen a popraven.

Pak jsme se dozvěděli, že byl zatčen tajemník Ymky, redaktor Valenta. Byl krutě vyslýchán, a když nevyzradil jména, o která jim šlo, předvolali jeho rodiče, a i když před nimi nic neprozradil, před jeho očima je popravili. Zatkli faráře Opočenského z Kláštera; až do konce války byl v koncentráku. Byl to otec Milana Opočenského, profesora Komenského fakulty evangelické. Poněvadž za svého působení na faře studoval ještě mimořádně lékařství, byl v mnoha případech zachráncem nemocných trestanců a také zachránil život arcibiskupu Beranovi.

Smutné, ale i radostné zprávy se v Kalichu soustřeďovaly. U nás si byl každý vědom toho, že se nemusí bát mluvit. Kalich se stal opravdovým útočištěm těch, kteří žili v beznaději. Nebylo to totiž jen obyčejné knihkupectví, chtěli jsme opravdu pomoct a posloužit. A tak se stalo, že k nám přicházeli mnozí pro útěchu, snad jsme ji i leckomu poskytli. „U vás je v tom světovém chaosu úplná oáza,“ prohlásil jednou knihař Vozáb, který pro nás vázal. „Já k vám rád chodím, protože tady se nenaříká a člověk pozná, že není všemu konec.“ Museli jsme se snažit, aby se taková důvěra neztratila.

 

Oáza naděje

Netrvalo dlouho a byl jsem volán na tehdejší magistrát, že mám jít do říše. Přišel jsem do kanceláře, seděl tam mladý úředník a řekl mi: „Vy jste v knihkupectví, to byste mohli mít…“ – říkal nějakou knihu, která právě vyšla a nebyla již v prodeji. Já jsem mu odpověděl, že tam ještě jedna bude, a on: „Doneste si lékařské potvrzení a přijďte za mnou, nějak to uděláme.“ V té době k nám chodil pravidelně dr. Chlebníček, který se stal naším lékařem pro všechny a ten mně sjednal prohlídku, odkud jsem si odnesl potvrzení a podnik to stálo tu knížku. Úředníkovi jsem dal to lékařské vysvědčení a on celou záležitost zlikvidoval.

Museli jsme se ale starat o to, abychom závětří a oázu klidu, jak se říkalo, udrželi. Kalich zůstával jako zázrakem. Kupovali jsme, co se dalo, tak jsme si mohli získat zásoby do prodeje. Tiskly se nové zpěvníky a bible, a tak jsme přetrvali. Mohli jsme se věnovat církevním podnikům, jako byly evangelické nedělní besedy v Husově domě, taky jsme byli nepřímo angažováni v evangelickém klubu na Vinohradech, který vedl tehdejší vikář Miloš Bohatec, far. Jerie, Vladimír Čapek, far. Pospíšil. Organizační stránkou byl pověřen Jan Filipi, otec prof. Pavla Filipiho. Řeknete, že to s Kalichem nemá nic společného, ale to je právě ono, že jsme díky tomu až do konce války vydrželi. Škoda, že nás plno z těch dobrých lidí opustilo. V pětačtyřicátém roce jsme s radostí vítali svobodu, ale na jak dlouho?

 

A ještě konec války

Volal jsem našemu p. řediteli Janu Rumlovi, řediteli Sporobanky, který se stal ředitelem Správní rady Kalicha, že jsme nechali Kalich zavřený, a on mně řekl, abychom neotvírali knihkupectví, dokud nenastane klid. Říkal, že se dívali na americké tanky, které zastavily na Smíchově proti jejich oknům. Taky jsme se pokusili o nějakou revoluční činnost. Vytrhávali jsme dlažební kostky a na kraji Karlovy ulice stavěli barikádu. V Klementinu byli partyzáni různých národností a my jsme jim vařili v prádelním hrnci bramboračku. V noci jsme měli v domě na dvoře službu. Každý jsme dostali revolver; já jsem měl revolver poprvé v životě v ruce a musím se přiznat, že jsem s ním neuměl zacházet. Konečně se ohlásila kapitulace, ale na půdách se usadili mladí Hitlerjugend a po kolemjdoucích stříleli. Když jsem se vracel domů, dostal jsem se do shromáždění lidí, které táhlo k Prašné bráně. Před Obecním domem stál velký vůz „platoňák“ a na něm seděli ruští vojáci a před vozem u zdi na kandelábru visel člověk v esesácké uniformě za nohu hlavou dolů a hajloval. Slyšel jsem, jak lidé nadávají. Pod ním byl zapálen oheň. Přede mnou šla žena s čtyřletým děvčátkem, které vyzdvihla nad hlavu a říkala mu: „Podívej se na toho vraha.“ V té chvíli se mně podařilo nějak z toho davu vymotat a jít domů. Po cestě jsem si říkal, že takové čtyřleté dítě již docela chápe a takový zážitek mu zůstane v paměti; když vidělo člověka, který visel hlavou dolů a pod ním oheň a toho, co ten oheň obsluhoval, koho asi děvčátko myslelo tím vrahem? Lidé tam vykřikovali, že našli v kapse toho esesáka lidské oči a ozývala se mnohá otřesná slova. A taková byla nálada dosti dlouho. Když jsme asi po třech nedělích otevřeli Kalich, navštívili nás dva cizinci, špatně mluvili anglicky. Ptali jsme se jich, proč nemluví německy, když němčinu ovládají, a oni nám odpověděli, že se na Václavském náměstí ptali německy, kde je Jungmannova ulice a Husův dům a dostali pár facek.

Tak skončila válka a my jsme byli vděčni, leckdo se domníval, že spolupráce s komunisty půjde, i když se ozývaly hlasy varovné. Po volbách ještě komunisté nebyli na vrcholu. Mnozí, kteří se klonili k levici, volili tehdejší sociální demokracii. Byly tam mnohé známější osobnosti jako Vojta Beneš, bratr prezidenta. Ale stala se katastrofa a členové sociální demokracie byli bez vlastního vědomí převedeni do komunistické strany. V té době k nám do Kalicha přišel starší pán a prosil nás, může-li si od nás zatelefonovat. Byl to Vojta Beneš, řekl, že jeho telefon je odposloucháván. Vyprávěl, jak je doma přepadli soudruzi agitátoři a co při jejich návštěvě prožil a že se proto nechce doma zdržovat a je moc rád, že si mohl od nás zatelefonovat. Říkal, že se nedá opít rohlíkem jako bratr Eda. Za 14 dní jsme se dozvěděli, že odletěl do Ameriky.

 

K počátkům osvobození

Na krátkou dobu se vrátil z Ameriky profesor J. L. Hromádka. Při jeho návštěvě v Kalichu se ho sestra Kafková ptala, jestli se brzy vrátí do Prahy a co rodina. Tehdy jí odpověděl, že ještě nejsou rozhodnuti, kdy to bude. Týž den měl v Husově domě přednášku, která byla velmi navštívena. Právě v té době vyšly v malém vydání Dějiny VKSB. Pan profesor ve své přednášce doporučoval, aby si je každý z posluchačů dobře přečetl, aby věděl, co nás čeká. V té době pan profesor napsal knížku Mezi Východem a Západem, ve které objasňoval pravou situaci. Měla vyjít v Kalichu ještě před prvními volbami, ale byla zdržována úřady a vyšla až po volbách. Když se potom Hromádka vrátil již natrvalo do Československa, stal se děkanem Bohoslovecké fakulty a snažil se církev chránit.

Tehdy se ve velkém sále v Husově domě konaly různé přednášky, dokonce tam měl jednu i Zdeněk Nejedlý a jednou odpoledne na pozvání Kostnické jednoty přednášel Jan Masaryk o Masarykově rodině. Sál byl naplněn, i když bylo krásné odpoledne a Jan Masaryk zahájil svou přednášku slovy: „Takové krásné počasí a vy jste přišli poslouchat moje řeči.“

Poněvadž byl Husův dům uprostřed Prahy, zdálo se, že sál by se mohl zalíbit komunistům. A tak jej synodní rada nabídla bohoslovecké fakultě jako knihovnu, která se do Husova domu nastěhovala, a tak byl sál zachráněn.

 

Národní podnik Kniha nás nespolkl

Události se rychle měnily a došlo k vítězství komunistické totality. O tom se mnoho psalo, takže by bylo zbytečné se u toho zdržovat.

Správní rada Kalicha byla zrušena a ředitel už nebyl p. Ruml, ale syn faráře Nováka Miloš, který byl zaměstnán v Ústřední radě odborů. Nejdříve se rozhodovalo, budeme-li přeřazeni do národního podniku Kniha, ale stali jsme se účelovým zařízením synodní rady. Přesto jsme museli dělat všechno, co dělali v Knize. Postup byl takový: Nejdříve přišel od Knižního velkooobchodu celoroční plán, kde jsme objednali počet těch knih, které měly v tom roce vyjít. Nemohli jsme ale počítat s tím, že ten počet dostaneme. Místo sta výtisků objednaných jsme dostali jen deset. Proto byly takové fronty, když něco pořádného vyšlo.

 

Doba normalizační

Pak jsme prožívali novou okupaci, přijely tanky. V Kalichu jsme zůstali v obchodě jenom tři a protože neštěstí nechodí po horách, v jednom týdnu se stalo, že sestra Kafková byla raněna mrtvicí na levou stranu a bratr Klobouček na pravou. Oba dva byli v nemocnici a já jsem zůstal v obchodě sám. Blížil se mně taky čas důchodu a hledal jsem náhradu, ale nebylo kde. Věděl jsem, že z nich se už ani jeden nevrátí. Ale stalo se, že přišla jedna bývalá sdružeňačka od Klimenta se svoji neteří, která byla ze Svitav, jestli by mohla být u nás zaměstnána. Byla to Miluška Dudová, která mě tehdy zachránila. Zůstala věrna Kalichu do dneška, sice není již v obchodě, ale vykonává redaktorskou práci ve společné kanceláři s ředitelkou Emou Suchou, která nastoupila před lety, když odešel do důchodu dr. František Laichter. Když už se všechno urovnalo, předal jsem v r. 1972 žezlo br. Smetanovi a ještě několik let jsem jen brigádničil. Nyní se občas do Kalicha podívám a jsem rád, že se jim vede dobře.

GENERÁLNÍ SPONZOR

Evangelische Kirche im Rheinland

HLAVNÍ SPONZOR

CONSEQ Evangelische Landeskirche in Baden Evangelische Kirche in Hessen und Nassau Magistrát hl. m. Praha Ministerstvo kultury ČR Nadace DRFG Wood & company

PARTNER

E.ON Chládek a Tintěra Koh-I-Noor Pardubický kraj Pardubice Respect, a.s. UniCredit Bank kudyznudy.cz