Neekumenický postoj či věrnost ideálům?

V roce 1918 všechny protestantské církve nadšeně vítaly konec omezování náboženských svobod a útlaku, který byl po 300 let spojen s habsburskou monarchií. Do nové republiky se vracel T. G. Masaryk, který byl zastáncem protestantského chápání historie národa. Již v roce 1903, kdy byl položen základ pomníku M. J. Husa v centru Prahy, objevovaly se snahy po sjednocení českého protestantismu.

 

 

Sjezd českých evangelíků v roce 1903

28. září 1903 se konal v Národním domě na Vinohradech sjezd českých evangelíků. Byl to odvážný pokus, protože ne všechny evangelické církve měly mezi sebou dobré vztahy. Tehdejší Svobodná církev reformovaná (dnešní Církev bratrská), ještě stále bojovala o své místo v ekumeně. V živé paměti kazatelů a členů byly doby, kdy někteří evangeličtí faráři nejen psali hanlivá obvinění a mluvili proti této církvi založené v roce 1880, ale dokonce neváhali posílat udání na policii, aby bylo zamezeno evangelizačním shromážděním. Tyto antagonismy nebylo lehké překonat. Přesto se tehdejší sjezd podařil, a kromě reformované a luterské církve byla zastoupena Svobodná církev reformovaná (SCR), Jednota bratrská, baptisté a adventisté. Mezi dvěma tisíci účastníků byl přítomen i profesor Masaryk. Kazatel Alois Adlof ze SRC na sjezdu také vystoupil a vyzval všechny evangelíky k pokání, k modlitbám a práci na duchovním probuzení v národě. Jednání sjezdu uzavřel farář Čeněk Dušek. Vyzval k utvoření společného svazku českých evangelíků pod názvem „Kostnická jednota“. Tento návrh byl všemi nadšeně přijat. Trvalo pak až do roku 1905, než registrace Kostnické jednoty prošla a mohla se konat ustavující schůze. Snahy o užší spolupráci českých evangelíků předcházely období nové republiky.

Vyzdvižení české reformace po roce 1918

V roce 1918 bylo konečně rozlomeno tragické spojení „trůnu a oltáře“ a nastala situace nebývalé svobody. Nekatolické církve se snažily využít příležitost a veřejně se přihlásit k potlačovanému svědectví svých duchovních otců. Připomeňme, že před krutou a krvavou protireformací bylo v českém království 90 % těch, kteří se hlásili k utrakvismu a Jednotě bratrské. Není divu, že podobně jako dříve v Německu, také v naší zemi se vynořilo hnutí „Pryč od Říma“. Někteří odešli z římskokatolické církve a zůstali mimo církevní struktury, jiní se hlásili do formující se Církve československé a někteří vstupovali do vznikající ČCE. Byla to doba velkých změn a výzev. Není pochyb o tom, že se dohromady mísily touhy po sjednocení českých evangelíků s národním sebeuvědoměním. Patrné bylo úsilí o vyzdvižení dědictví české reformace a emancipaci národa uprostřed nově se formující poválečné Evropy.

Spojení reformované a luterské církve bylo významným projektem. Ve všech protestantských církvích se horečně uvažovalo, jak v nové situaci dál. Nový časopis vydávaný SCR pod názvem „Světlo“ je plný článků, které diskutují možnosti pro život a misijní službu ve svobodné společnosti. Ve svém zásadním článku z 27. srpna 1917 Adlof vyjadřuje ocenění sjednocení dvou evangelických církví. Za důležité považuje, že je to znamení aktivity a vyjádření zájmu o duchovní působení v národě. Adlof si váží toho, že v době, kdy se ke konci války mnozí zajímají pouze o své vezdejší záležitosti, jsou zde ti, kteří myslí na křesťanské svědectví uprostřed národa. Sjednocení dvou církví pod novým jménem považuje za dobrou odpověď těm, kteří uprostřed národa vyčítali „cizí“ jména církví a „cizí“ konfese a obviňovali protestantismus ze stálého štěpení.

Ideálem bylo vyznavačské společenství nezávislé na státu

Proč se Svobodná církev reformovaná nepřipojila ke sjednocení dvou církví? Podle slov Aloise Adlofa nebyla církev k tomuto sjednocení oficiálně vyzvána žádnou z obou jmenovaných evangelických církví. Adlof ke své církvi vydává prohlášení, že zde nedochází k unáhlenému spojení státem uznaných i neuznaných církví do jedné denominace. Pokud pročítáme dobová vyjádření, můžeme zjistit, co tenkrát představitelům Svobodné církve reformované vadilo. Adlof to formuluje v časopise Betánie takto: „Nevidíme však při tomto hnutí, co bylo již dávno naší tužbou a zač se nepřestaneme modlit, dokud se nedostaví. Nepozorujeme totiž dosud při tomto hnutí těch známek, které Boží slovo udává za podstatné rysy každého hnutí shůry. Již dříve někteří příslušníci evangelických církví lkali nad stavem církví svých jako úpadkem, viděli dobře, že nestačí mít kostely bez duchovního života, nebo veliká shromáždění, aniž by se lidé obrátili…“ Adlof dále pokračuje: „A tu se tážeme: lze pozorovat v nynějším hnutí ducha pokání, hlad a žízeň po živém Bohu, touhu po novém rodu, po sjednocení se s Pánem? Jest v tomto hnutí vyjádřena touha oslavit Krista tak mocně a postavit se tak rozhodně na Jeho slovo…?“ Adlof se obává: „Naopak hledá se sjednocení všech směrů a lidí bez ohledu na jejich stanovisko k Bohu, k Synu Božímu, o oběti Jeho na kříži i k Jeho zmrtvýchvstání“. Z publikovaných vyjádření vyplývá obava vedení církve, aby národní evangelická církev nebyla církví světskou, která by byla nakloněna ke kompromisům se světem. Ideálem svobodné církve zůstávalo vyznavačské společenství Božích dětí, církev misijní, samostatná, nezávislá na státu, stojící na základech Písma, drahé krve Kristovy a Ježíšova vítězství nad smrtí. Z trochu jiného pohledu jistou obavu o národní církev později vyjadřuje např. Luděk Brož, když píše: „Církev se u některých skutečně stala funkcí a institucí národa…“ To jsou nesnadné otázky, které je na místě si po sto letech klást a snažit se nově formulovat vztah národa a církve.

Před sto lety se ukázalo, že podobně jako ve druhé polovině 19. století, opět zde byly vedle sebe dva eklesiologické modely. Jeden můžeme s opatrností nazvat modelem pluralitní lidové církve, do které se člověk narodí prostřednictvím své rodiny, nebo může vstoupit a nemusí tak docela vážně brát své konfese (např. teologičtí liberálové v církvi). Druhý model byla církev vyznavačská, kde každý jednotlivec je veden k samostatnému vyznání Krista a k osobnímu vztahu k Bohu. Je to církev, která se v návaznosti na starou Jednotu bratrskou a různá duchovní probuzení snažila o aplikaci církevní kázně. Adlof spojenou evangelickou církev neodsuzoval a domníval se, že duchovní probuzení do ní jednou přijde.

Nová situace vedla další církve k tomu, aby změnily své jméno. Svobodná reformovaná církev se v roce 1919 přejmenovala na Jednotu českobratrskou (s ohledem na sbory na Těšínsku a Slovensku přijala v roce 1967 jméno Církev bratrská). Podílela se na spolupráci v Kostnické jednotě. V roce 1919 se pokusila o sjednocení menších evangelických církví vzešlých z tradic pietismu a dalších duchovních probuzení. Do Prahy bylo svoláno setkání se zástupci Bratrské jednoty baptistů a Jednoty bratrské (ochranovské). Byl zvolen společný výbor, ale ukázalo se, že sjednocení těchto církví není reálné.

Dnešní stav charakterizuje jednota v různosti

Po stu letech jsme v odlišné situaci. V českém protestantismu nejsou jiné dvě církve, které by měly takovou shodu ve svých základních věroučných dokumentech. ČCE a CB se společně hlásí ke starokřesťanským i reformačním vyznáním. Koncept lidové církve již dnes není živý a vlivem společenských změn, války, perzekuce v době komunismu a plíživé sekularizace se všechny církve v naší zemi přiblížily modelu vyznavačské církve. Statistiky ukazují, že ti, kteří byli v církvi pouze formálními členy, jsou již dávno pryč. Sbory dnes tvoří lidé, kteří mají vnitřní vztah k Bohu a motivaci sloužit. Žádná církev se již nemůže spoléhat na národní a reformační tradice. Církve, ať chtějí či nechtějí, jsou v misijní situaci a bez opor ze strany státu. Spolupráce se rozvinula prostřednictvím ekumenického hnutí, které je dnes institucionalizováno v Ekumenické radě církví, Leuenberské konkordii, České biblické společnosti a dalších společných projektech. Realizuje se federativní model ekumenické spolupráce, který umožňuje jednotu v různosti, uznávání ordinace kazatelů, střídání kazatelen i interkomunii. Nic nebrání spolupráci přes denominační hranice. Našim spoluobčanům na jménu církve nezáleží. Více je zajímá, zda věříme v Krista a jak ho následujeme.

Pavel Černý

 

 

GENERÁLNÍ SPONZOR

Evangelische Kirche im Rheinland

HLAVNÍ SPONZOR

CONSEQ Evangelische Landeskirche in Baden Evangelische Kirche in Hessen und Nassau Magistrát hl. m. Praha Ministerstvo kultury ČR Nadace DRFG Wood & company

PARTNER

E.ON Chládek a Tintěra Koh-I-Noor Pardubický kraj Pardubice Respect, a.s. UniCredit Bank kudyznudy.cz