První čtvrtstoletí Husovy československé evangelické bohoslovecké fakulty

a co mu předcházelo na poli studia evangelické teologie v c. k. monarchii.

Talem scholam erigendi vos non estis in statu (na zřízení takové školy nemáte dost sil) – tak odpověděl císař Josef II. delegaci českých evangelických farářů maďarského původu, žádajících ho v roce 1783 o zřízení školy k výchově vlastního kazatelského dorostu v českých zemích. Měl bezpochyby pravdu a byla to ještě dlouhá cesta, než mohla být v Praze v roce 1919 Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká ustavena.

Teologický ústav ve Vídni

Z milníků této cesty patří k nejdůležitějším zřízení „teologického ústavu“ ve Vídni v roce 1821. Ten získal o tři desetiletí později statut evangelické teologické fakulty, nikdy se však v éře monarchie nestal součástí univerzity. Na vídeňské fakultě měli čeští bohoslovci absolvovat alespoň rok z povinného tříletého studia, které jinak mohli (od roku 1861) strávit na evangelických teologických fakultách v cizině podle svého výběru. To také činili a pobývali často zejména v Německu, Švýcarsku a Skotsku. Ve Vídni měli povinnost studovat po jistý čas i proto, aby tam poslouchali přednášky z rakouského církevního práva. Přednášelo se německy a v některých oborech, zejména pro reformované studenty, zprvu i latinsky.

Bylo však zapotřebí, aby se čeští bohoslovci vzhledem k místu jejich budoucího působení cvičili v ústním a písemném projevu v rodném jazyce. Často byli absolventy evangelického gymnázia v Těšíně, jediné evangelické střední školy v českých zemích. Ta je sice vybavila na studia teologie dobrými znalostmi latiny, řečtiny a částečně i hebrejštiny, nerozvinula však jejich schopnost užívat na patřičné úrovni rodný jazyk, neboť i na těšínském gymnáziu se vyučovalo německy. Tento nedostatek měla na vídeňské fakultě odstranit katechetická a homiletická cvičení v rodném jazyce studentů, k čemuž bylo ovšem zapotřebí pedagogické síly ovládající dobře češtinu. Z profesorů praktické teologie to byli v druhé polovině 19. století Slováci Karel Kuzmány a Ján Seberiny, po nichž nastoupil jako první Čech na fakultu Gustav Adolf Skalský, který zde působil v letech 1896–1918. V době první světové války se dostal na fakultě do obtížného postavení a po převratu musel své pedagogické působení ve Vídni ukončit. Odešel pak do Prahy, o čemž bude pojednáno dále.

Vídeňská fakulta se mezi českými studenty netěšila zvláštní přízni. Stačí vzpomenout na nepříjemný dojem z tohoto ústavu, který vylíčil ve svých pamětech Jan Karafiát. Jako převážně reformovaní evangelíci byli Češi na fakultě v menšině. Navíc se zde nevyhnuli, zejména v posledních desetiletích trvání c. k. monarchie, národnostním půtkám s německými kolegy, které vyvrcholily v době prvé světové války. A tak, přestože měla být pro ně v rámci monarchie vídeňská fakulta domovským ústavem, stále více toužili po vlastní vysoké škole také v Čechách, na které by mohli evangelickou teologii studovat.

Evangelická teologická fakulta v Praze

Toto přání se splnilo až po vzniku samostatného československého státu, když se v prosinci roku 1918 rozhodnutím generálního sněmu obě stávající evangelické církve helvetského i augsburského vyznání sjednotily a vznikla společná církev, jež posléze získala jméno Českobratrská církev evangelická. Generální sněm se zabýval též otázkou založení evangelické teologické fakulty a v tomto smyslu přijal rezoluci. S návrhem na zřízení fakulty seznámil účastníky sněmu Jindřich Hrozný, bratr známého orientalisty Bedřicha Hrozného. Synodní výbor sestavil prostřednictvím svého člena Ferdinanda Hrejsy žádost o zřízení evangelické teologické fakulty v Praze, kterou školský výbor Národního shromáždění ČSR kladně vyřídil. Zákonem ze dne 8. dubna 1919 tak vešla v život Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká jako autonomní ústav s promočním právem, na němž byly zahájeny přednášky 8. listopadu téhož roku.

První profesorský sbor

Profesorský sbor pro hlavní teologické obory se ustavil v letech 1919 až 1920. K dalšímu pedagogickému působení byl do Prahy pozván již zmíněný Gustav Adolf Skalský, který přednášel opět praktické bohosloví. Církevní dějiny byly svěřeny Ferdinandu Hrejsovi a Nový zákon přednášel František Žilka. V roce 1920 k těmto třem přibyli Josef Hromádka jako mimořádný profesor systematické teologie a Slavomil Daněk, starozákoník (v prvním roce chodili bohoslovci na hebrejštinu a starozákonní přednášky k profesorovi Bedřichu Hroznému na Karlovu univerzitu). Zajímavou shodou okolností pocházeli tři z této výrazné pětice z prostředí mezi českými evangelíky menšinové luterské církve, což dokládá skutečnost, že výběr vyučujících se řídil jejich odborností a nebyl podmíněn poměrným zastoupením pedagogů příslušné konfese v profesorském sboru fakulty. Profesorský sbor zvolil v říjnu roku 1920 děkanem fakulty Gustava Skalského. Vzhledem k jeho postupující nemoci však zaujal v únoru roku 1922 místo suplenta pro jeho obory František Bednář. Z dalších pedagogů, spjatých s počátky pražské fakulty, jmenujme ještě Františka Linharta, docenta filosofie náboženství, a Františka Michálka Bartoše, historika husitství. Fakulta zaměstnávala také lektory, a to zejména pro obory jazykové a hudební.

Profesoři a studenti Husovy čs. evangelické bohoslovecké fakulty v Praze v 1. ročníku, 1921. Zleva nahoře: Vl. Pokorný, Rudolf Říčan, Vlad. Jehlička, Jan Odstrčil, Kr. Šimůnek, J. Král, Jan Vejnar, Lad. Šklíba(?). Zleva dole: Růžička, prof. J.L. Hromádka, prof. Ferdinand Hrejsa, prof. G.A. Skalský, prof. František Žilka, Jan Kulík

Učebny

Počátky fakulty byly skromné. Do prvního ročníku nastoupilo celkem 14 řádných a 17 mimořádných posluchačů, stálých účastníků přednášek a vážných zájemců o budoucí farářské povolání však bylo pouze kolem deseti. První útočiště pro konání přednášek poskytl fakultě salvátorský chrám v Praze, respektive jeho sakristie. Zde se přednášelo do května roku 1920, pak se fakulta přestěhovala do Klementina. V akademickém roce 1927/1928, za děkanství profesora Bednáře, se na čas přemístila do Husova domu, aby se pak opět vrátila do Klementina, tentokráte do nově upravených místností bývalého arcibiskupského semináře, kde setrvala až do nuceného uzavření vysokých škol v roce 1939.

Studentské bydlení

Ubytování v Praze řešili studenti fakulty zprvu svépomocí; provizorně vypomohl opět salvátorský sbor, který na své faře propůjčil skupině bohoslovců místnost k bydlení. Problém uspokojivěji vyřešil až vznik Husovy studentské domoviny, pro kterou byly v roce 1924 vyhrazeny prostory nově přistaveného čtvrtého a pátého poschodí předního traktu Husova domu. Kromě svých pokojů zde měli studenti k dispozici i jídelnu a studovnu. Provoz domoviny financovala ČCE a její správou bylo pověřeno kuratorium, jmenované synodním výborem.

Husova studentská domovina v Praze v Husově domě, se správcem Jar. Jiskrou a jeho paní, [asi 1932]

Propojení s církví

ČCE zůstávala od začátku s fakultou v úzkém kontaktu, projednávala záležitosti výchovy bohoslovců na synodech, ukládala jim za povinnost absolvovat alespoň jeden rok z obligátního čtyřletého studia na některé zahraniční teologické fakultě a zabývala se jejich studijním a zkušebním řádem. Ten byl schválen ministerstvem v roce 1922 a určil, že uchazeči o studium mají být absolventy klasických gymnázií, neboť se předpokládalo, že budou znalí latiny a řečtiny. V roce 1929 zavedl synodní výbor zvláštní seznam bohoslovců, kteří začali studium s vážným úmyslem vstoupit posléze do církevní služby.

Posluchači fakulty si v akademickém roce 1923/1924 založili Spolek posluchačů bohosloví Husovy fakulty v Praze, který byl činný po celou dobu první republiky. Studentský život jim zpestřovaly také fakultní výlety a exkurze. Některé měly za cíl památná místa, spjatá s českými církevními dějinami. V roce 1927 se jelo například do Herrnhutu a v roce 1929 až do pruského Slezska za potomky českých emigrantů.

Posluchačů na fakultě postupně přibývalo, takže v zimním semestru 1928/1929 bylo zapsáno již 163 studentů, z toho 152 české národnosti. 51 studentů bylo z Českobratrské církve evangelické a 94 z Československé husitské církve. Zbylý počet připadal na další církevní denominace, jeden posluchač byl bez vyznání. Vládní nařízení z ledna 1935 nakonec doplnilo statut fakulty stanovením systemizovaných míst pro profesory z Československé husitské církve. Rozdělení fakulty na dvě sekce se společným děkanem trvalo pak až do jejího uzavření v roce 1939 a návazně i v prvých poválečných letech, a to až do založení samostatné fakulty pro Československou církev husitskou v roce 1950. To však předbíháme.

Válečná léta

Nerušený vývoj fakulty, na které začali ve třicátých letech pedagogicky a vědecky jako soukromí docenti působit už i její absolventi (novozákoník J. B. Souček, církevní historik R. Říčan a docent praktické teologie A. Novotný), byl přerušen válkou, v jejímž důsledku byly v roce 1939 v protektorátu Čechy a Morava německou okupační mocností uzavřeny všechny vysoké školy. Fakulta v té době stále ještě setrvávala v prostorách Klementina. Její knihovnu, která čítala již kolem dvaceti tisíc svazků, se nakonec podařilo provizorně uložit a do konce války ukrýt ve sklepě Husova domu. Nejcennější tisky někteří profesoři prozatímně uložili ve svých domácích knihovnách. Kontinuitu výuky českobratrských bohoslovců se podařilo udržet za pomoci synodní rady ČCE, která s uvedenými soukromými docenty a dalšími faráři zorganizovala bohoslovecký kurz, který obešel zákaz výuky na vysokých školách. I když se pořádání tohoto čtyřletého dálkového studia opíralo o § 101 církevního zřízení, měl kurz ilegální charakter a účastnili se jej předešlí posluchači fakulty i další zájemci, kteří byli synodní radou zařazeni ve sborech jako „prozatímní diakoni“. Jako učebnice sloužily studentům německé i české teologické publikace. Některé texty (dochované dodnes v knihovně Ústředního církevního archivu) byly rozmnožovány a měly charakter vysokoškolských skript. Již zmíněný Adolf Novotný si pořídil psací stroj s hebrejskými literami, aby mohl vést korespondenční kurz hebrejštiny, včetně úkolů, které studentům pravidelně ukládal. Organizace takového studia nebyla snadná, ale podařilo se zachovat jeho pevnou strukturu i vysokou kvalitu, včetně zkoušek, které probíhaly na synodní radě. Ti, kteří ukončili studium již v době války, tedy předchozí posluchači „zrušené“ fakulty, byli posláni na sbory a ordinováni jako vikáři. Ostatní pak po válce pokračovali ve studiu ve vyšších ročnících znovu otevřené fakulty, která zahájila svou činnost mimořádným letním semestrem v červnu a červenci roku 1945. Organizace válečného studia dosvědčovala spolupráci církevního ústředí s osobami z akademické sféry církve v nelehké době a ukázala, že církev promyšleně reagovala na obtížnou situaci, do níž se spolu s fakultou ve věci vzdělávání bohosloveckého dorostu dostala.

Činnost fakulty byla po válce obnovena v předválečném rozsahu. Komunistický převrat v roce 1948 však politické, ekonomické i společenské poměry v republice na další čtyři desetiletí radikálně změnil, což nemohlo zůstat bez vlivu na fakultu, na její život i na její pozici vůči státu a církvi. To je však již jiný příběh, psaný v odlišných historických kulisách, který má dosud své žijící pamětníky.

Eva Fialová

GENERÁLNÍ SPONZOR

Evangelische Kirche im Rheinland

HLAVNÍ SPONZOR

CONSEQ Evangelische Landeskirche in Baden Evangelische Kirche in Hessen und Nassau Magistrát hl. m. Praha Ministerstvo kultury ČR Nadace DRFG Wood & company

PARTNER

E.ON Chládek a Tintěra Koh-I-Noor Pardubický kraj Pardubice Respect, a.s. UniCredit Bank kudyznudy.cz